VIA Brno

Galerie: Kulturní centrum Lišeň
Město: Brno
Stát: Česká republika

Vo mrakách goldny na zelňáku

A tady je našrajbčená třetí storka vo
mrakách goldny ve štatlu. Vo tymto
pokladu se hókalo, že je zlé a každé, kdo jé
prubne lapnót, natuty zagrebuje. Vo tym
žádná, že lapnót jé se nikdo moc netlačil.
Až jednó…

„Tak, borci, eště jedneho štampeca
a valíme!“ hókl jeden ze čtyř kafáblů, keří
házeli sicnu u ponku pod fenstrem v knajpě
Špalda na Zelňáku.

„ Ty, Juro,“ vařil fósaté borec, keré
z celé sajtny hrnul névíc járů, „máš to zichr
betelně vygómaný? Já vám teda futra do
sklepa vodmachluju, vo tym žádné hantec,
ale kóříš, co se hóká: každé, kdo po tym
pokladu valil, zagreboval. A navíc, v tym
sklepě sem smíroval už kolikrát, ale po
nějaké goldně ani štyngec!“
Jura vysmahl štampeca a hókl:
„Šak už sem vo tym hantýroval. To, co
ty kóříš, só jenom stórky. Ale já dlachním
v klepetech skutečné foršrift. Jak sem
vonehdá valil helfnót svýmu kemovi
bóchat ordnung ve štatlové bichlotéce,
z jedné staré bichle vyhučel flák
vorvanýho pergamenovýho papundekla.
A tam bylo šrajblý, že v dolním štoku
sklepů pod kérem, kde tehdá házeli sicnu
cisterciátčtí mnicháli, só natuty zašitý
mraky goldny a jak mužeš zmáknót je
spakovat. Von ten, keré chce goldnu
lapmót, se musí dat ve sklepě zamachlovat
přes půlnoc. Čokl-podhróďák je v tym, že
poklad seš pré štond lapnót jenom vo
půlnoci. Šak právě pro- to’s tam žádnó
goldnu nezblikl! Dyť ty seš tak dohókané,
že bys vo půlnoci ve sklepě zichr zakalil!

Hoď čučku – sme tři, tak co se muže
máznót do grče? Voprubujem foršrift
šrajblé v papundeklu. Dyž to bude šméčko,
tak se temu do holpecu vylochčíme. Ale
dyž bude všecko v lati, tak se vo goldnu
šábnem a betelně se napakujem. – Tak,
borci, dopařit, zacálujem a valíme.“
Dyž zalepili cech, tak vyhučeli na
tmavé Zelňák a klapali ke kéru
s pokladem. Fósaté borec vodmachloval
futra a pak pila do sklepa.
„Ty, Juro.“ Klepal se fósaté, „zichr
nehodíme zpátečku? Mně ti po cemru valí
takové jakési divné kilián.“
„Hoď kakáč na kiliána v cemru, ty
dohókanče!“ vytočil se Jura. „Dyť ty za
nama jenom zarygluješ futra a morgen
nastópiš je vodmachlovat! Jináč budeš
zašité v betli, tak co furt békáš! Špizé, my
tři budem celó noc vegetit ve sklepě
a žádnýmu z nás kila po cemru nekoluje!“
Fósaté zahemžil haluzama a vtrukli do
sklepa.
Klapali sklepovó štrekó, každé svícu
v klepetech. Vokolo nich házel sicnu
jenom brajgl, jaké už ve staréch sklepách
bévá. Tam, kde štreka hlásila konečnó, byl
na fusbódně dekl s betelnym ryglem, na
kterým se hemžil těžké zámoš. Fósaté
borec zámoš vodmachloval a šplíchl:

„Tak, sme tady. Pod deklem só
holcnový schody, kerý hučijó do druhýho
štoku sklepa. Dávejte majzla, hlt šlindajó.
Všecko, jak sme se dohantýrovali?“
„Jo,“ hókl Jura.
„Takže – jak zahučíte dolu, zarygluju
dekl, zamachluju zámoš a ve druhé lajně
aji futra vod sklepa. A vycasnovat vás aus
naklapu až morgen.“
„Jo,“ vařil Jura, „a dotlač s sebó betelnó
mošnu na goldnu.“
Pak tři borci vtrukli pod dekl, fósaté jim
jé nad dóznama zarygloval a valil durchčit.
Ale grončil levě. Furt je curyk do lajfu
casnovaly škaredý sny, jak pod deklem na
fleku třech kalósků házely sicnu jenom
jejich na mraky rozflákaný kostry,
z kteréch bralo vzorek betelný hafo červů
a místo goldny ve spodním štoku sklepa
šplóchal krvavé rybál. Vo tym žádná, že
dyž morgen vyhučel z betle, kostra jé
bolela, jak dyby mu vysadili těžkó mixnu.
Vypařil betelnyho štampeca slivky
a klapal do sklepa. Vodmachloval futra
a valil k deklu. Chvilu casnoval se
zámošem, byl staré, ranu měl jak liška
a fachčil už dost levě.
„Tak maké, ty šunte!“ bublal a repete se
zámošem zacasnoval.
Bazmek na finále povolil. Fósaté
vodrygloval rygl a mázl dekl pali. Gómal,
že borci už budó natlačení na schodách pod
deklem, ale fela. Pod deklem ani haksna.
„Borci, takpote, už su tady!“ hókl do
džuzny.
Nic
„Tak borci, haló, neblbnite a pote!“

Repete klídek. Fósatymu na dózně
nastópilo hafo vasru a celé rozklepané
vtrukl na holcnový schody. A pak se mu
málem zasekla pikola. Fajr ze svíce
vosvítil kostry jeho kamošů. Házely lehára
pod schodama. Borci měli augle vyvalený,
hára totáč bílý, na ciferníkách škleb, jak
dyby zblikli samotnýho rohatca z pekliska.
Fósaté ani nemusel klapat důle, aby zgóml,
že só všeci tuháči.
„Esi já sem to nehantýroval, vy pakini!“
békl.
Už chtěl hlásit loď, dyž mu najednó cosi
nastópilo v řepě:
„Včil su ale betelně v ponoru, dyť já
sem jim vlastně vodmachloval futra
a šlusové hantec sem s nima hodil taky
já! Eště šilci vygómajó, že sem je vod
krágloval!“
Zaparkoval a košuló voleštil rygl na
deklu. Pak na tuhý kemy hodil repete
čučku, lapl klíče vod sklepa a staré zámoš,
všecko betelně voleštil vohozem a mázl to
pod holcnový schody, rovnó vedle Jury.
Dyž házel sklepu mávačku, byl už v těžkým ókeju.

 

O pokladu na zeném trhu

A tady je v pořadí již třetí pověst
o pokladu ukrytém ve městě. O tom se
vyprávělo, že je prokletý a každý, kdo se
pokusí poklad získat, zaplatí to životem.
Moc lidí ho tedy raději nehledalo.
Až jednou…

„Tak pánové, ještě jednu štamprdli
a jdeme na to!“ zvolal jedem ze čtyř
spolustolovníků sedících u stolu pod
oknem v hospodě Špalíček na Zelném trhu.

„Ty Jirko,“ ozval se vousatý muž, z celé
společnosti ten nejstarší, „máš to všechno
řádně promyšleno? Já vám dveře do sklepa
odemknu, na to se spolehni, ale víš co se
povídá: každý, kdo se pokusil poklad najít,
zahynul. A navíc, ten sklep jsem prolezl
mnohokrát, ale po nějakém zlatě ani
stopy!“ Jiří do sebe hodil štamprdli a řekl:
„Vždyť o tom už jsem tady mluvil.
To, co ty o tom víš, to jsou jenom
pověsti. Ale já mám v rukou skutečný
návod. Když jsem nedávno pomáhal
kamarádovi uklízet v městské knihovně,
z jedné staré knihy vypadl kus otrhaného
pergamenu. A tam bylo napsáno, že ve
spodním patře sklepů pod domem, který
kdysi patřil mnichům cisterciácké
komunity, jsou ukryty hromady zlata.
A dále tam byl popsán podrobný návod,
jak se jich zmocnit. On totiž ten, kdo chce
poklad získat, musí se dát zavřít ve sklepě
přes půlnoc. Zakopaný pes je v tom, že
poklad se dá získat jenom přesně
o půlnoci. Právě proto si tam nic neviděl.
Vždyť ty se tak bojíš, že bys o půlnoci ve
sklepě strachy umřel!

Podívej – jsme tři, tak co se nám může
stá? Ten popsaný návod vyzkoušíme. Když
to bude podvod, tak se tomu společně
zasmějeme. Ale pokud to bude pravda, tak
se o zlato rozdělíme a všichni zbohatneme.
– Tak, chlapi, dopijeme, zaplatíme
a půjdeme.“ 
Jakmile zaplatili, vyšli na potemnělí
Zelný trh a zamířili k domu s pokladem.
Vousatý muž odemkl a všichni se hrnuli ke
sklepu.
„Ty, Jirko,“ klepal se vousáč, „opravdu
to raději nevzdáme? Mně ti po zádech běhá
divné mrazení.“
„Vykašli se na mrazení v zádech, ty
polekanče!“ rozčílil se Jiří. „Vždyť ty za
námi jen zavřeš dveře a ráno je přijdeš zase
odemknout! Jinak budeš ležet v posteli, tak
co pořád brečíš! Podívej, my tři budeme
celou noc ve sklepě a nikomu z nás žádný
mráz po zádech netancuje.“
Vousáč pokrčil rameny a pak už vešli
do sklepa.
Postupovali sklepní chodbou, každý se
svíčkou v ruce. Kolem byl jenom
nepořádek, jaký už ve starých sklepech
bývá. Na konci chodby se na zemi
nacházel poklop s pořádnou zástrčkou a na
ní velký zámek. Vousatý muž zámek
odemkl a pravil:

„ Tak jsme tady. Pod poklopem jsou
dřevěné schody, které vedou do dolního
patra sklepů. Dávejte pozor, trochu
kloužou. Všechno jak jsme se domluvili?“
„Ano,“ řekl Jiří.
„Takže – jakmile sejdete dolů, poklop
zastrčím, zamknu zámek a pak i dveře do
sklepa. A pustit ven vás přijdu až ráno.“
„Ano,“ přitakal Jiří, „a přines si s sebou
pořádný vak na zlato.“
Pak už tři muži zmizeli pod poklopem,
vousáč jej nad jejich hlavami uzamkl
a spěchal do postele. Ale spal velmi špatně.
Celou noc ho budily zlé sny. Zdálo se mu,
že pod poklopem místo tří přátel našel
pouze jejich na kaši rozbitá těla plná červů
a místo zlata v dolním patře sklepů uviděl
obrovské jezero krve. Není třeba dodávat,
že ráno vstal celý rozbolavělý a cítil se
jako po pořádném výprasku.
Hodil do sebe velkou štamprdli
slivovice a vydal se do sklepa. Odemkl
dveře a pospíchal k poklopu. Chvíli zápolil
se zámkem, byl starý, zrezivělý a šel těžce.
„Tak dělej, kráme jedem!“ zavrčel
a ještě jednou se zámkem zalomcoval.
Zámek nakonec povolil. Vousáč
odsunul zástrčku a poklop odklopil. Myslel
si, že chlapi už budou namačkaní nahoře
pod poklopem, ale chyba. Na schodech
nebyla ani noha.
„Kluci, pojďte, už jsem tady!“ zavolal
do otvoru.
Nic.
„Tak chlapi, haló, neblbněte a pojďte!“

Zase ticho. Vousáčovo čelo se orosilo
krůpějemi potu a celý roztřesený vstoupil
na dřevěné schody. A pak málem dostal
infarkt. Světlo ze svíčky ozářilo těla jeho
přátel, ležící pod schody. Muži měli oči do
široka otevřeny, vlasy úplně bílé, na
ztuhlých obličejích se zrcadlilo smrtelné
zděšení. Vousáč nemusel scházet až dolů,
aby bezpečně poznal, že jsou všichni
mrtví.
„Jestli já jsem vám to neříkal, vy
pitomci.!“ Vykřikl.
Už chtěl odejít, když tu ho najednou
něco napadlo.
„Teď jsem ale v pěkné kaši, vždyť já
jim vlastně odemkl dveře
a poslední, kdo s nimi mluvil, jsem byl
také já! Ještě policii napadne, že jsem je
zabil!“
Zarazil se a košilí řádně očistil zástrčku
na poklopu. Pak ještě jednou pohlédl na
mrtvé kamarády, vzal klíče od sklepa
a starý zámek, vše pečlivě otřel oděvem
a hodil pod dřevěné schody, hned vedle
Jiřího. Když za chvíli vycházel ze sklepa,
byl už mnohem klidnější.
 

Text:
Aleš Marek.Mezi Svratkou a Svitavou 1:
brněnské pověsti a legendy.1.vyd.
Tišnov-Sursum,2005.
ISBN:80-7323-097-633