MgA. Michal Rapant, DiS.

Tvorba Michala Rapanta se na výstavách začala objevovat již v době jeho studií na Akademii výtvarných umění v Praze, tedy v letech 2015–2018. Nebylo náhodou, že studoval u Vladimíra Skrepla, dalšího bytujícího demiurga, jenž má schopnosti nenápadně přenášet vliv velkého tajemství. Pozornost vyvolala již Rapantova diplomová práce C’est La Vie! (2018). Rapant představil soubor velkoformátových maleb, které zobrazovaly, respektive v portrétech magicky zaklínaly, důležité osobnosti jeho uměleckého i osobního života. V sérii se objevuje podobizna maminky vedle Václava Stratila, dědeček a Richard Adam, na některých obrazech, například Vladimíra Skrepla, zobrazená osobnost chybí a je nahrazena symboly a odkazy, které diváka svou nejasností matou a znejišťují.

Portréty spojují intimní svět autora se světem uměleckým, všechny portrétované osoby v nějakém smyslu přispěly k rozvoji jeho malířské dráhy. Takové spojení osobního a veřejného či obecného a přístupného je pro Rapantovu tvorbu charakteristické. Hluboké osobní vazby jsou ostatně příznačné i pro další Rapantovy portréty. Postupně vytváří galerii osobností, které vstoupily či vstupují do jeho vlastního světa, kde je ale autorsky mění, tváře se transformují do barevných ploch a vrstev, mizí v přemíře odstínů, aby se na konci tvorby opět vynořily a na diváka razantně útočily svou novou realitou.

Důležité jsou v tomto kontextu názvy jednotlivých obrazů, často celé věty, které nejprve diváka matou svou konkrétností, aby následně s obrazem významově splynuly. Poetičnost názvu kontrastuje s razancí Rapantovy malby, s její naléhavostí a dynamikou. Každý obraz je pro Rapanta osobní, vlastně velice intimní zpovědí, ve které odkrývá své myšlení i emoce. Tato intimita jde někdy až za hranu, otevření vlastního světa hrozí kolapsem, s tak odkrytými kartami se nedá vyhrát. Rapant ale v tomto smyslu nespekuluje, je až bezelstně upřímný. Přesto ale jeho obrazy působí na první pohled trochu jinak.

Divák je nejprve zasažen barvou a její hmotou, na některých obrazech se malba stává téměř reliéfní, vyrůstá z obrazu do vnějšího světa. I ta nejobecnější témata, například květinové zátiší, mají svou historii. Každá květina symbolizuje nějakou konkrétní emoci či událost nebo dokonce celý příběh. Usychající květiny vyprávějí své osudy, které jsou spíše smutné a melancholické, jsou o smrti, o rozchodech a ztrátách. Obzvlášť silné jsou portréty květin na velkých formátech, kde kontrast mezi intimitou tématu a razancí zpracování dosahuje mimořádné naléhavosti. Růže na Rapantových obrazech jsou poraněné, krvácejí hustou barvou, která stéká na rozdrásané a poraněné okolí. Krása květin se mění v otevřenou ránu vzpomínek, tak neodbytných vůní vnitřností vlastní duše. Pro Rapanta je malba víc než jen specifický způsob komunikace, zdánlivá jednoduchost a přímočarost jeho maleb diváka mate a často odvádí na vedlejší, zdánlivě slepé cesty poznání. Velké iluze, které se hroutí pod soustředěností pohledu, dívání se se zavřenýma očima.

Pro řadu diváků Rapantových obrazů je důležitá jejich intenzita, ta těžko definovatelná síla, která je emocionální stejně jako spirituální. Jeho obrazy svou jednoduchostí klamou, jsou naopak jakýmisi rituály a zaklínadly, koncentrují v sobě nejen fyzický svět, jeho tvary a barvy, ale i říši nadpřirozena a magických formulí. Rapantovy malby jsou násilné, fyzické, krvácejí, jsou barvami pořezány a neustále zraňovány. Tváře portrétovaných jsou deformované až do karikatury. Hluboká vnitřní emoce se na povrchu roztéká do křiků a úpění. Rapant ovládá své modely a nenápadně vstupuje do jejich života.